A jejich vliv na naše fyzické i duševní zdraví

Reliéf Atlantů je mezi zájemci o ezoteriku dobře znám, méně již je známa historie jeho znovuobjevení v současné době.

Osmnáct obětí velkého faraóna

Pokud studujeme záhadu „svatyní“ a snažíme se pochopit, v čem spočívá neviditelné tabu, které je obklopuje, není možné se  nezmínit o „aféře Tutanchamón" (tak by to znělo v policejním žargonu): všichni znesvětitelé hrobky tohoto velkého panovníka byli „potrestáni“ (kromě jednoho). Zdá se, že ochrana svatyně působila po 3500 letech stejně účinně a hrozivě, jako kdysi. Toto pověrčivé tvrzení jistě vyvolá úsměv na tvářích všech racionalistů. Pro ně všechny domnělé oběti prokletí zemřely naprosto přirozenou smrtí; je prý to jen náhoda, že všichni zemřeli předčasně a za podivných okolností. Francouzský spisovatel Roger de Laforest  ve své knize Domy, které zabíjejí dává čtenáři možnost vyvodit si vlastní úsudek. Krátký chronologický přehled událostí, které nikdo nemůže popřít, dovolí každému udělat si takový závěr, jaký bude považovat za nejlepší.

25. listopadu 1922 objevili dva Angličané,  Lord Carnavon a Howard Carter,  hrobku Tutanchamóna, egyptského faraona z XVIII. dynastie. Nad vchodem do hrobky byl nápis: „Smrt se dotkne svými křídly každého, kdo by se dotkl faraona“. Krátce po vniknutí archeologické výpravy do hrobky se rozpoutala se tragédie. První zemřel Lord Carnavon. V agónii několikrát vyslovil Tutanchamónovo jméno. Nemoc, které lord Carnavon podlehl, není dosud známa. Podle slov lékařů zemřel na komáři štípnutí!O půl roku později zemřel nevysvětlitelnou smrtí lordův mladší bratr, plukovník Aubrey Herbert; potom zdravotní sestra, která ho ošetřovala... Tajemník Howarda Cartera, pan Richard Bethell, byl mezi prvními, kteří se dostali do hrobky; a jako jeden z prvních také zemřel. Blízký Carterův přítel, profesor La Fleur, nemohl potlačit vědecký zájem a dostavil se do Luxoru, aby se účastnil vykopávek. Dva týdny po příjezdu byl také zasažen neznámou chorobou a podlehl. Zemřel také vědec Arthur Mace, který po návštevě hrobky cítil, jak ho pomalu opouštejí si1y, ulehl a více již nevstal. Ještě tragičtější byla smrt doktora Evelyna Whitea, slavného archeologa, který se jako jeden z prvních dostal do místnosti, kde se nacházely panovníkovy ostatky: oběsil se. V dopise na rozloučenou svůj čin zdůvodnil slovy: „Podlehl jsem prokletí a musím zmizet ze světa.“ Jiný anglický vědec, Archibald Douglas Reed, zaměstnanec egyptské vlády, byl pověřen pořídit rentgenové snímky mumie, dříve než bude převezena do káhirského muzea. Den po snímkování se Reed necítil dobře a tři dny nato zemřel. Byl to zdravý, robustní muž. Dodnes se neví, jaké nemoci podlehl.

Série záhadných úmrtí pokračovala

Série záhadných smrtí upoutala pozornost veřejnosti. Jeden egyptský vysoký státní úředník se roz-hodl, že záhadu objasní a sám se pustil do pátrání. Po několika dnech výzkumu v hrobce pocítil velmi silnou nevolnost; vrátil se do Káhiry, aby si odpočinul. O několik hodin později byl mrtev. Seznam obětí čítá celkem 18 osob. Osmnáct lidí, kteří se různým způsobem podileli na znesvěcení Tutancha-mónovy hrobky. K vědcům musíme ještě připojit několik nepřímých obětí, které nikdy osobně v mauzoleu nebyly, ale byly bud členy některé z rodin znesvětitelů nebo měly přiležitost dotknout se některého posvátného předmětu z hrobky. Například v roce 1939 chtěl egyptský rozhlas na počest nového muslimského roku, aby jejich posluchači slyšeli zvuk Tutanchamónových válečných trubek. Muzeum v Káhiře zapůjčilo vzácné exempláře, které byly vystaveny ve vitrínách již 16 let. Auto, které je vezlo z muzea do rozhlasu, havarovalo a řidič se zabil. Trubky zůstaly nedotčené. Pár minut poté hudebník, který sa chystal přiložit trubku k ústům, padl mrtev k zemi. Jiný příklad nepřímého prokletí: Mohammed Mehri, vedoucí úseku egyptských památek v káhirském muzeu, zemřel náhle na krvácení do mozku krátce poté, co s francouzskou vládou podepsal dohodu o zapůjčení faraónovy mumie pro výstavu v Paříži. Zvláštní „shodou okolností“ se Mehriův nástupce stal obětí téže „nehody“, za stejných okolností a ze stejných důvodů. Pan Bamal Mehrez zemřel v únoru 1972  na krvácení do mozku těsně potom, co podepsal dohodu o zapůjčení mumie na výstavu v Londýně.

Absolutní zbraň proti všemu zlému

Nejpodivnější na celém případu s faraónem je, že jako jediný přežil právě největší „viník“ Howard Carter, který od začátku do konce vedl vykopávky, byl u největších objevů, transportoval celý poklad, zkrátka měl největší odpovědnost a také publicitu. Howard Carter zemřel přirozenou smrtí v roce 1939, ve věku šedesáti šesti let. Pro ty, kdo nevěří na pouhou shodu okolností, dodám jeden malý detail, který vrhá zcela jiné světlo na celý případ. Pochází od jednoho belgického diplomata, který pracoval před válkou v Káhiře a Howard Carter byl jeho velký přítel. Carter mu prý vyprávěl, že má naprosto spolehlivý prostředek i proti kouzlu těch nejsilnějších kněží a mágů, nesdělil mu však, o jaký prostředek se jedná. Našel ho v jedné hrobce, kterou objevil a otevřel v Údolí králů na začátku své archeologické kariéry. Byl v ní pohřben kněz jménem Jua se svou ženou. Obě mumifikované mrtvoly byly v naprosto neporušeném stavu. Pohřební místnost byla viditelně připra-vena na přijetí prvního návštevníka, kterému chtěl mrtvý kněz předat tajemství nezranitelnosti.

Z čeho mají úřady strach?

V době, kdy vyšlo první vydání jeho knihy, kladl si Laforest otázku, proč úřady tají veškeré Carterovy písemnosti, poznámky, fotografie a zprávy, které jsou v desítkách krabic jistě zasuté v nějakém vlhkém sklepě Britského muzea v Londýně. Není to podivné, že po celých třicet let úřady potlačují zvědavost vášnivých badatelů egyptských záhad? Mají nějaký dobrý důvod, aby tak bedlivě střežily rozsáhlou dokumentaci, plnou tajemství?

Postskriptum: atlantský prsten

Na výše uvedené otázky dostal Laforest odpověd' několik dní po prvním vydání své knihy.

Dostal dopis, pod nímž byl podepsán A. de Bélizal. Říkal v podstatě toto: „Nejen, že znám tajemství Carterovy nezranitelnosti, ale dokonce jsem je i zdědil. V současné době je v mé knihovně, kde si ho můžete dle libosti prohlédnout. Je to prsten z asuánského pískovce, který si děd mé ženy, markýz d'Agrain, přivezl z vykopávek v údolí králů někdy v roce 1860“.

Samozřejmě, že Laforest neváhal a hned se vydal k panu de Bélizalovi, kde si mohl prohlédnout  podivný, křehký prsten z pískovce, starý několik tisíc let. Na jeho obroušeném povrchu jsou znát geometrické obrazce, kterými je ozdoben: tři delší obddélníky, tři kratší a dva rovnoramenné trojúhelníky. Tyto obrazce jsou sestrojeny, sestaveny a vyváženy podle určitého řádu a nutnosti, které mají ezoterický smysl.

Prsten - jistě vyrobený dávným národem Atlantů, jejichž moudrost zdědili Egypťané - je klíčem k podivuhodné záhadě vlnění, vysílaných určitými „tvary“, která chrání své nositele před jakýmkoli útokem z vnějšího prostředí. Existují totiž tvarové vlny, schopné vytvořit ochrannou zeď, zastavit nebo neutralizovat jakoukoli sílu, která by mohla narušit atmosféru obydlí nebo vibrační rovnováhu (a tedy i zdraví a štěstí) lidského jedince. Pan de Bélizal se o tom opakovaně přesvědčil a Laforest si jeho výsledky ověřil svými vlastními pokusy.

Neobyčejné schopnosti reliéfu Atlantů

Tento reliéf má skutečně neobyčejné schopnosti. Bylo by příliš zdlouhavé je všechny podrobně popisovat. Uvádíme alespoň tři základní: ochrana, léčba, intuice. Chrání majitele před jakýmkoli nebezpečím nebo škodlivým vlivem, at' už je způsoben narušením vibrační rovnováhy, nebo dokonce prokletím, znesvěcením, zaříkáním nebo jiným magickým úkonem. Např. ten, kdo nosí prsten na ruce, nemůže havarovat, pokud ovšem nemá sebevražedné úmysly. Druhou vlastností prstenu je schopnost léčit, nikoli organické poruchy, ale upravit určité funkce, které byly dočasně narušeny, a utišit bolesti, které je doprovázejí. K upřesnění je důležité znát všechny symbolické vztahy mezi jednotlivými prsty a tělesnými orgány. Příklad: prsteník odpovídá pohlavnímu a močovému ústrojí, prsten bychom tedy měli nosit na tomto prstě, pokud máme potíže z některým z uvedených orgánů. Třetí vlastnost je nejzáhadnější. Umožňuje majiteli prstenu proniknout do oblasti, o které jsme tu a tam informováni pouze pomocí některých metapsychických jevů. Nositel prstenu je schopný vnímat poselství, která by jinak nedokázal zachytit. Výzkumy v této oblasti teprve probíhají a jistě nám připraví ještě mnohé překvapení. Laforest se domníval, že kněz Jua používal prsten jako „bezdrátový telefon“ pro spojení s ostatními členy kněžského řádu. Faraónští kněží znali jistě tajemství Atlantů a ovládali neuvěřitelné okultní techniky, které současná moderní věda teprve začíná znovu objevovat. Obzvláště výjimečné vlastnosti má prsten v oblasti telepatie.

Jeho účinnost není dána ani materiálem, z kterého je vyroben, ani nějakým magnetickým, psychickým, náboženským nebo magickým „nábojem“. Není to ani osobní talisman, posvátná medaile, ani fetiš; nemá nic společného s žádným z těchto předmětů pro štěstí, které si vytvořil pověrčivý lid nebo snobové, zabývající se ezoterikou. Je to vzorec jednoho z největších zázraků mikrovibrační fyziky, který zprostředkovávají tvarové vlny.